Pracovní povinnost očima studentky speciální pedagogiky

Na základě krizového zákona č. 240/2000 Sb. byli v době šíření nemoci Covid-19 studenti vybraných oborů povoláni k vykonávání pracovní povinnosti. Mezi tyto obory patřil i  obor Speciální pedagogika jak v bakalářském, tak i navazujícím magisterském studiu. Pracovní povinnost se sice netýkala plošně všech studentů, nicméně někteří k ní byli vyzváni. Realizace pracovní povinnosti přinesla studentům mnoho zkušeností z praxe, což dokazuje také pohled studentky speciální pedagogiky Kateřiny Hudečkové.

Moje zkušenost s pracovní povinností začala telefonátem z krajského úřadu. Když se vrátím zpátky v čase do února 2020, tak právě v tomto měsíci jsem si podrobně naplánovala, jak bych chtěla dokončit oba magisterské obory. Vytvořila jsem si svůj harmonogram, ve kterém byly zahrnuty předměty, které mě čekaly v letním semestru jednoho oboru i ostatní, které patřily k oboru druhému. Také jsem v tomto semestru měla v plánu dokončit teoretickou část první diplomové práce, která mi chyběla a pustit se pomalu do druhé práce. Myslela jsem si, že v květnu 2020 dokončím jeden obor, a v srpnu 2020 nebo v lednu 2021 dokončím ten druhý. Chtěla jsem od září nastoupit alespoň na částečný úvazek do práce. Pak ale došlo k zavření škol. Samozřejmě jako většina studentů jsem si myslela, že se jedná pouze o přechodný stav. Dokonce, se mi na několik dní ulevilo, protože jsem celé dny trávila ve škole a v odpoledních hodinách jsem docházela na různé reciproční aktivity, kterých nebylo zrovna málo. Byla to příležitost k zastavení, protože do té doby jsem se moc zastavit neuměla. Po dvou volných dnech jsem za to byla i ráda, říkala jsem si, že alespoň budu mít více času na diplomovou práci.

Mé volno ale netrvalo dlouho. Jednoho dne mě oslovila pracovnice krajského úřadu a oznámila mi, že další den se mám dostavit do domova pro seniory na informační schůzku. Jednalo se o plnění pracovní povinnosti, kterou nemohu odmítnout, protože by mě čekala pokuta 50.000 Kč. Z tohoto telefonátu si také vybavuji větu „Strach Vás neomlouvá.“ Během tohoto hovoru jsem vlastně byla spíše jen posluchačem, a na jeho konci jsem stihla jen říct, že se na schůzku určitě dostavím.

Byla jsem přidělena do části se zvláštním režimem, kde cílovou skupinou klientů jsou senioři od 65 let, kteří z důvodu ztráty paměťových a orientačních schopností (různé typy demencí, Alzheimerova choroba) potřebují podporu, pomoc a péči tak specifickou, že ji nelze poskytnout jiným typem sociální služby (např. terénní služby, pobytová služba domova pro seniory a jiné). Celou dobu pracovní povinnosti jsme já a ještě jedna studentka strávily v kuchyňce. Co se týče náplně práce, hodně činností bylo spojených s chystáním nádobí, rozvozem jídla a následným úklidem všeho, včetně desinfekce madel, židlí atp. Pomáhala jsem i s rozvozem prádla, dovozem jídla z kuchyně. Pracovala jsem většinou 8 hodin denně, ale vedení nás také připravovalo i na 12 hodinové směny, ke kterým však nakonec nedošlo.

V průběhu své pracovní povinnosti, která velmi brzy povinností být přestala, jsem se setkala s různými typy sociálních pracovníků. Byli mezi nimi takoví, kteří ve své práci neviděli smysl a setrvávali v ní pouze kvůli financím, což se samozřejmě odráželo na jejich každodenní práci. Naštěstí většina pracovníků svou práci odváděla předpisově, citlivě a s maximální trpělivostí.

Režim života v domově pro seniory se v době karantény výrazně změnil a ne všichni se dané situaci uměli přizpůsobit. Návštěvy nebyly dovoleny a někteří klienti to velmi těžce snášeli. Většinu nařízení bylo obtížné, či zcela nemožné realizovat, protože klienti byli navyklí na své rituály. Několik klientů bylo zvyklých se pravidelně procházet po chodbě nebo obědvat ve společenské místnosti u televize. Nebylo jim možné vysvětlit, že vláda nařídila, aby celý cen trávili ve svém pokoji, že nemohou jít na jiné oddělení na  pravidelnou aktivitu. Veškeré aktivizační činnosti byly zakázány včetně těch, které probíhaly na odděleních v dopoledních hodinách. V začátcích karantény se pracovnice snažily o dodržování nařízení, ale opakovaně docházelo k tomu, že stále více klientů stálo u zamčené branky, zvonili na zvonek, křičeli a lomcovali s klikou. U jiných se naopak projevil naprostý útlum a apatie. Byla jsem velmi vděčná, když po určité době bylo možné s klienty jít alespoň ven do zahrady. V jednom z předchozích článků OUlive o pracovní povinnosti studentů jedna studentka napsala, že nakonec si člověk zvykne na všechno, jen v tom musí najít smysl. A právě z tohoto důvodu, jsem se po skončení pracovní povinnosti rozhodla, že ještě několik dalších měsíců zůstanu na oddělení, tentokrát už na pozici pracovníka v sociálních službách. Protože knihovny byly uzavřeny, nemohla jsem dokončit plánovanou teoretickou část práce a pochopitelně ani odstátnicovat. Řekla jsem si proto, že zůstat pracovat někde, kde je to potřebné, bude v aktuální situaci asi nejsmysluplnější činnost.

Kromě běžných činností pracovníka přímé péče jsem se snažila být klientům v nelehké době, kdy je nemohli navštěvovat jejich blízcí, oporou. Znovu jsem si uvědomila, jak křehký může být psychický stav člověka. Časem jsem si zvykla, že s panem A. budu každý den hrát neviditelnou hru, při které mi bude podávat neviditelné předměty, a já je budu přenášet na předem stanovené místo. Věděla jsem, že paní B. mi každý den nepozorovaně bude brát z vozíku odpočítané chleby s pomazánkou. Pan C. mi bude mávat už zdálky, volat „puzzle chichichi“ a každé odpoledne společně půjdeme zapnout velký tablet, na kterém bude skládat puzzle. Paní D. sice často zapomínala, ale uměla mistrovsky recitovat několik veršovaných pohádek, které byly v minulosti natištěny na obalu čokolády Orion a paní E. s  manželem procestovala velkou část světa, a proto si o tom ráda povídala. Naučila jsem se mluvit se starými lidmi například o počasí, o jejich rodině, práci a životě, což pro mě jako studentku, která se většinou věnuje jen dětem, bylo ze začátku poměrně těžké.

Nejtěžší bylo překonat první dva týdny plné informací o lidech i činnostech, zapamatovat si, na co si dávat pozor. Celá moje zkušenost byla psychicky i fyzicky náročná a myslím, že po určité době se neobešla bez následků. Především proto, že jsem byla zvyklá pečovat o klienty, z nichž někteří poté zemřeli. Zároveň jsem se po práci musela věnovat různým náhradním úkolům do školy. Moje plány se od té doby změnily několikrát a nakonec jsem prostě musela přijmout fakt, že je to jinak a dobře. Zkrátka, že to tak mělo být. Na konci této cesty jsem si totiž uvědomila, že jedním z hlavních úkolů aktuální doby je uvědomit si, že nejsme nesmrtelní, a toto si v sobě zpracovat. A přesně tímto nelehkým procesem jsem si prošla během mé práce v tomto zařízení.

Musím přiznat, že jsem si původně představovala, že budu hlídat děti zdravotníkům nebo se věnovat doučování, ale jak to vždycky bývá – „Člověk míní, Pán Bůh mění“. Přesto tuto práci považuji za důležitou výzvu v mém životě a cítím velkou vděčnost, že jsem jí prošla, protože zážitky a zkušenosti získané zde obohatily jak můj studijní, tak i osobní život.

Zveřejněno / aktualizováno: 25. 10. 2021