„Vnímavý vypravěč potřebuje vnímavého čtenáře!“

Doc. Radomil Novák z katedry českého jazyka a literatury s didaktikou se dlouhodobě věnuje překladům děl polské nobelistky Olgy Tokarczukové. V nedávné době se mu podařilo publikovat studii o jejím románu Pravěk a jiné časy v prestižním mezinárodním časopise pro srovnávací literaturu Neohelicon, a to díky podpoře fakulty v režimu open access („The polyphonic principle in the novelistic thinking of Olga Tokarczuk“, https://link.springer.com/article/10.1007/s11059-024-00758-5).

Další úspěšný autorčin román Běguni doc. Novák prozkoumává v kapitole „Recepční polyfonie Olgy Tokarczukové“, která je obsažena v jeho monografii Ars musica in monumentis litterarum (Studie z literárně-hudební intermediality). Noetickým hodnotám jejího nejnovějšího románu Empusion se pak věnuje v časopise Studia slavica („Noetika románu Empusion Olgy Tokarczukové – variace čapkovské a kunderovské“). Pro polský slavistický časopis Bibliotekarz Podlaski, jehož nejnovější číslo bude věnováno česko-polským kulturním vztahům, připravil shrnující studii „Fenomén Olga Tokarczuková v českém kulturním a mediálním kontextu“.

Olga Tokarczuková patří k nejčtenějším a nejpopulárnějším polským autorům v České republice. Česká média se osobnosti a tvorbě Olgy Tokarczukové věnují už čtvrtstoletí, tedy od doby vydání prvního českého překladu jejího románu Pravěk a jiné časy (Host, 1999). Vlna zájmu se koncentruje nejvíce do období vydání českých překladů jejích nových knih (naposled Empusion, Host, 2023), hodně se však o autorce psalo v souvislosti s filmovými, divadelními a rozhlasovými adaptacemi jejich románů, nebo v souvislosti s udělením Nobelovy ceny (2019). Exkluzivně pro Český rozhlas napsala rozhlasovou hru Dočasná havárie (2014), vystupovala v české televizi i rozhlase, aktivně se účastní kulturních akcí propojujících český a polský literární kontext, pořádá besedy, autorská čtení a autogramiády s českými čtenáři. Překlady jejích knih, občanské postoje i návštěvy České republiky budí stále větší a intenzivnější pozornost. Je to do jisté míry dáno i tím, že v českém kulturním a společenském kontextu budeme srovnatelnou osobnost jen těžko hledat.

Pravdivost literatury by měla být opřena o individualitu svého tvůrce, jak můžeme číst např. v Manifestu České moderny už v 90. letech 19. století: „Chceme pravdu v umění, ne tu, jež je fotografií věcí vnějších, ale tu poctivou pravdu vnitřní, jíž je normou jen její nositel – individuum“. Považujeme-li umělce za věrohodnou individualitu, která každým svým (uměleckým, občanským) projevem znovu obhajuje své myšlenky, vyvolává diskusi, provokuje establishment, polemizuje s ustálenými modely a pravidly chování, poctivě hledá smysl své práce, snaží se zachovat si svobodu a integritu, pak i jeho tvorbu můžeme považovat za nositelku oné vnitřní pravdy, kterou od skutečného umění očekáváme. Proto je inspirace osobností a dílem Olgy Tokarczukové pro českou literaturu i českou společnost vpravdě nedocenitelná.

Zveřejněno / aktualizováno: 02. 12. 2024